Cítím morální povinnost chránit Evropu pro své děti

Když jsem v nedělních Otázkách Václava Moravce slyšel říkat teologa Tomáše Halíka, že Evropa má morální povinnost přijímat uprchlíky z Blízkého východu a Afriky, nesouhlasně jsem vrtěl hlavou. Říkal jsem si – jsem amorální nebo pouze věc vidím naprosto odlišně?

Než jsem stihl tento článek, došlo v Sydney k tragické události způsobené v Austrálii dlouhodobě žijícím přistěhovalcem z Blízkého východu a také k nepochopitelné tragédii v pakistánském Péšávaru, pod kterou je podepsán Taliban.

Ujistilo mne to, že cítím úplně jinou morální povinnost než pan Halík – chránit Evropu a evropskou kulturu pro příští generace Evropanů. Samozřejmě, je mi velmi líto utrpení, jež museli zažít uprchlíci, kteří byli donuceni opustit své domovy, aby si zachránili holý život. Na druhou stranu jsem pochopil, že celý svět sami nespasíme. A pokud položím na misky vah pomoc, která nám může způsobit nemalé budoucí problémy, nebo etnicky čistší Evropu, konzervativně volím Evropu pro Evropany.

Projekt multikulturní Evropy vidím jako neúspěšný a nepovedený, ať už k němu byly v minulosti důvody jakékoli – pomoc potřebným, nová levnější pracovní síla, přirozený mix s obyvateli kolonií, atd. Přistěhovalci se v mnoha případech naprosto odmítli a odmítají přizpůsobit evropskému způsobu života, naopak se pouze velmi rychle naučili využívat štědrý evropský sociální systém. Jedním z výsledků evropského multikulturalismu je fakt, že dnes máme v Evropě bohužel místa, kam se původní Evropan bojí vkročit (mnohdy dokonce i ten, který má na sobě policejní uniformu a respekt měl by spíš sám vzbuzovat než ho mít z menšin, které části evropských měst de facto ovládají).

Velmi nerad bývám nositelem negativních vizí, ale obávám se, že evropská bezpečnost je křehčí, než si uvědomujeme. A potenciální protivník velmi odhodlaný. Sám na sobě cítím, jak se mnou „zahýbe“ zpráva z jiného kouta světa, že došlo k útoku radikálního islamisty. Těžko si představuji, co by v našich hlavách způsobila organizovaná akce, při které by ve velmi krátké době došlo k atentátu v pěti různých zemích po Evropě.  Myslím si, že by si lidé řekli „a už je to i tady u nás“ a skoro by se rozmýšleli, zda je bezpečné jít druhý den do práce nebo vést děti do školy.

Jsme na takovou hrozbu připraveni? Jsme schopni ji předejít? Odpovězte si každý sám. Já navrhuji se zastavit a na chvíli sobecky myslet pouze na sebe a naše budoucí generace. A až si uspořádáme soužití s přistěhovalci, které už máme v Evropě nyní, pak přemýšlejme o pomoci dalším. Jinak možná podáme pomocnou ruku několika tisícům lidé v tíživé situaci, ale můžeme přitom nenávratně narušit základy evropské kultury. A to je podle mě cena příliš vysoká…